Mostrando entradas con la etiqueta bulgaria. Mostrar todas las entradas
Mostrando entradas con la etiqueta bulgaria. Mostrar todas las entradas

domingo, 16 de noviembre de 2014

Възпоминания от Батак - Recuerdos de Batak

(разказ от едно дете)

От Батак съм, чичо. Знаеш ли
Батак?
Хе, там зад горите... много е
далече,
нямам татко, майка: ази съм
сирак,
и треперя малко, зима дойде
 вече.
Ти Батак не си чул, а аз съм
оттам:
помня го клането и страшното
време.
Бяхме девет братя, а останах
сам.
Ако ти разкажа, страх ще те
съземе. 

 Като ги изклаха, чичо, аз видях...
С топор ги сечеха, ей тъй... на
дръвника;
а пък ази плачех, па ме беше
страх.
Само бачо Пеню с голям глас
извика...
И издъхна бачо... А един хайдук
баба ми закла я под вехтата
стряха
и кръвта потече из наший
капчук...
А ази бях малък и мен не
заклаха.
 Татко ми излезе из къщи тогаз
с брадвата в ръцете и нещо
продума...
Но те бяха много: пушнаха
 завчас и той падна възнак, уби го куршума.
А мама изскочи, откъде; не
знам,
и над татка фана да вика, да
плаче...
Но нея скълцаха с един нож
 голям,
затова съм, чичо, аз сега сираче. 


 А бе много страшно там да
бъдеш ти.
Не знам що не щяха и мен да
заколат:
но плевнята пламна и взе да
пращи,
и страшно мучеха кравата и
волът.
Тогава побягнах плачешком
навън.
Но после, когато страшното
замина -
казаха, че в оня големи огън
 изгорял и вуйчо, и дядо, и
стрина.


 И черквата наша, чичо, изгоря,
и школото пламна, и девойки
двесте
станаха на въглен
- някой ги запря...
Та и много още дяца и невести
А кака и леля, и други жени
мъчиха ги два дни, та па ги
затриха.
Още слушам, чичо, как пискат
они!
и детенца много на маждрак 
набиха.



 Всичкий свят затриха! Как не бе
ги грях?
Само дядо Ангел оживя,
 сюрмаха.
Той пари с котела сбираше за
 тях;
но поп Трендафила с гвоздеи
 коваха!
И уж беше страшно, пък не бе
ме страх,
аз треперех само, но не плачех
 веки.
Мен и други дяца отведоха с тях
 и гъжви съдрани увиха на
 всеки.
 

Във помашко село, не знам кое
бе,
мене ме запряха нейде под
 земята.
Аз из дупка гледах синьото небе
 и всеки ден плачех за мама,
 за тата.
По-добре умирвах, но не ставах
 турка!
Като ни пуснаха, пак в Батак
 живях...
Подир две години посрещнахме
Гурка!


 Тогаз лошо време и за тях наста:
клахме ги и ние, както те ни
 клаха;
но нашето село, чичо, запустя,
 и татко, и мама веки не станаха.
Ти, чичо, не си чул заради Батак?
А аз съм оттамо... много е
 далече...
Два дни тук гладувам, щото съм
 сирак,
и треперя малко: зима дойде
 вече.


 Пловдив, 1881
(memorias de un niño)

 De Batak soy, tío¹. ¿Conoces a
 Batak²?
Allí, pasando los bosques…está muy
lejos,
no tengo padre, madre: soy yo un
huérfano,
y tirito un poco, pues el invierno ya
 ha llegado.
Tú no has oído hablar de Batak,
pero yo soy de ahí:
recuerdo la matanza y la terrible
época.
Éramos nueve hermanos, pero me
quedé sólo.
Si te lo contara, el miedo te
invadiría.

 Cuando los degollaban, tío, yo lo
ví…
Con un hacha los cortaban, así… en
el tronco de árbol;
y yo lloraba, pues tenía
 miedo.
Sólo el tío Pénio con una fuerte voz
 gritó…
Y falleció, tío… Y un haiduk³ degolló
 a mi abuela al lado de la casa antigua
Y la sangre corrió por la tierra…
Y yo era pequeño y a mí no me
degollaron.
 Mi papá salió de casa entonces
 con el hacha en mano y algo
dijo…
Pero ellos eran muchos: dispararon
al instante
y él cayó rápidamente, matóle
la bala.
Y mi mamá salió, de donde;
no sé,
y encima de papá comenzó a gritar,
 a llorar…
Pero partieron le a ella con un
cuchillo
grande,
y por eso, tío, soy yo ahora
un huérfano.


 Y daba mucho miedo
estar allí.
No sé por qué no quisieron, a mí
degollarme:
pero el jardín ardió en llamas
 y terriblemente mugían la vaca y el
buey.
Entonces yo corrí llorando afuera.
Pero después, cuando el miedo
pasó –
dijeron, que allí en el fuego grande
 se habían quemado y mi tío, y mi
abuelo, y mi tía.


 Y la iglesia nuestra, tío, se quemó,
y la escuela ardió, y muchachas
 doscientas
se hicieron cenizas – alguien las
forzó…
Y muchos otros niños y muchachas
Y mi hermana y mi tía, y otras
mujeres
las torturaron dos días, y mataron
las después.
Aun escucho, tío, ¡cómo gritan ellos!
y muchos niños en estacas pusieron.




 ¡Todo el mundo mataron! Como no
les dio lástima?
Sólo el abuelo Ángel sobrevivió,
el pobre.
Él dinero para ellos con un cuenco
pedía;
¡pero al pope Trendáfil con clavos
pusieron!
Y supuestamente daba miedo, pero
yo
no tenía miedo,
yo temblaba un poco, pero no
lloraba
ya.
A mí y a otros niños llevaron con
ellos
y rotos harapos pusieron
a todos.

 En un pueblo de pomátsi, no sé
 cuál fue,
a mí me encerraron bajo tierra.
A través de un agujero miraba al cielo azul
y cada día lloraba por mamá,
por papá.
¡Mejor me moría, pero no me hacía
 turco!
Cuando nos soltaron,
otra vez en Batak
viví…
¡Después de dos años recibimos a
Gurka!

 Entonces tiempos malos llegaron
 para ellos:
les degollamos nosotros, tal y como
 ellos nos degollaron;
pero nuestro pueblo, tío,
se quedó desierto,
y papá, y mamá nunca jamás se
levantaron.
Tu, tío, no has oído hablar de
Batak?
Pero yo soy de ahí… está
muy lejos…
Dos días ya paso hambre, porque
soy un
huérfano,
y tirito un poco:
pues el invierno ya ha llegado.

 Plovdiv, 1881




 ¹tío: referencia pragmática. En Bulgaria es común llamar a una persona conocida o desconocida, mayor que el emisor “tío” o “tía” como apelativo antes del antropónimo Batak²: ciudad situada en el suroeste de Bulgaria Haiduk³: figura de los Balcanes que robaba a los ricos y ayudaba a los pobres luchando contra la ocupación otomana Pomátsi: personas cuya lengua materna es el búlgaro, que tienen como religión oficial el islam Gurka: referencia a Rusia y a las guerras ruso-turcas

Traducido por Billy Blinki

sábado, 15 de noviembre de 2014

Чужбина - El país extranjero


Далеч от мила бащинина, 
от драго първо либе, 
на тази чужда земя
разтуха ми не иде. 

Ах, весела е пролетта, 
приятно е времето, 
но тъмен е за мен света 
и тъжно ми сърцето. 

В гората славей като пей,
на жалост отговаря
и тихий ветрец ако вей,
сълзите ми събаря.

 Шумливи, росни ветрове
 тъги не разпиляват;
градински, полски цветове
не ме развеселяват.

 От тукашните красоти
 една не ме привлича,
към тях сърце ми не лети,
не мож да ги обича.



Daléch ot míla báshtinina,
ot drágo párvo líbe,
na tázi chújda zemiá
rastúha mi ne íde.

Ah, vésela e prolettá,
priátno e vrémeto,
no támen e za men svetá
i tájno mi sartséto.

V goráta slávei káto péi,
na jálost otgovária
i tíhii vetréts áko véi,
salzíte mi sabária.

Shumlívi, rósni vetrové
tagí ne raspiliávat;
gradínski, pólski tsvetové
ne me razveseliávat.

Ot túkashnite krasotí
edná ne me privlícha,
kam tiáh sartsé mi ne letí,
ne moj da gi obícha.


Lejos de la amada tierra materna, 
de mi querido primer amor, 
en esta tierra extranjera 
el descanso no llega para mí. 

Ay, agradable es la primavera, 
ameno es el tiempo, 
pero oscuro es para mí el mundo 
y triste mi corazón. 

En el bosque cuando canta el ruiseñor, 
a lástima responde 
y si el viento suave sopla, 
mis lágrimas derrumba. 

Ruidosos, vientos de rocío
tristezas no esparcen; 
los colores de jardín o del campo 
no me alegran. 

De las bellezas de aquí 
ni una me atrae, 
hacia ellas mi corazón no vuela, 
no puede quererlas.


Traducido por Billy Blinki




Petko Slaveikov 

viernes, 14 de noviembre de 2014

Любов под луната - Amor bajo la luna


Не свеждай ти погледа светъл,
не сплитай печали над нас - 
бакалина стар е свидетел 
как свято обичам те аз. 

 Припадне ли нощ
сребролунна, 
открехнат се малки 
врата и в привет сърдечен целуна 
рубина на твойте уста. 

 В небесната шир бледосиня, 
усмихнат се бели звезди, 
а в дреха от лунна коприна 
нощта над сърцата ни бди. 

 Но късно е. В порив прощален 
ний слеем горящи уста, 
а старият, мъдър бакалин 
въздъхне лирично в нощта.


Ne svéjdai ti pógleda svétal,
ne splítai pecháli nat nas -
bakálina star e svidétel
kak sviáto obícham te as.

Pripádne li nosht
srébrolúnna,
otkréhnat se málki vratá
i f privét sardéchen tselúna
rubína na tvóite ustá.

V nebésnata shír blédosínia,
usmíhnat se béli zvezdí,
a f dréha ot lúnna koprína
noshtá nat sartsáta ni bdi.

No kásno e. F pórif proshtálen
níi sléem goriáshti ustá
a stáriat, mádar bakálin
vazdáhne liríchno f noshtá.


No bajes la clara mirada, 
no pases tristeza por nosotros – 
la antigua montaña testigo es 
con qué pureza te quiero yo. 

Cuando llegue la noche 
de luna de plata,
entreábranse pequeñas puertas 
y en un saludo besaré yo 
el rubí de tu boca. 


En el espacio azulado celeste, 
estrellas blancas sonreirán, 
y en vestido de seda de luna la noche
 velará por nuestros corazones. 

 Pero tarde es. En un golpe de despedida juntaremos nosotros las bocas, 
y la vieja, montaña sabia 
líricamente suspirará en la noche.


Traducción de Billy Blinki

 Hristo Smirnenski




jueves, 13 de noviembre de 2014

Обесването на Васил Левски - El ahorcamiento de Vasil Levski

О, майко моя, родино мила,
защо тъй жално, тъй милно плачеш?
Гарване, и ти, птицо проклета,
на чий гроб там тъй грозно грачеш ?

Ох, зная, зная, ти плачеш, майко,
затуй, че ти си черна робиня,
затуй, че твоят свещен глас, майко,
е глас без помощ, глас във пустиня.

Плачи! Там близо край град София
стърчи, аз видях, черно бесило,
и твой един син, Българийо,
виси на него със страшна сила.

Гарванът грачи грозно, зловещо,
псета и вълци вият в полята,
старци се молят богу горещо,
жените плачат, пищят децата.



Зимата пее свойта зла песен,
вихрове гонят тръни в полето,
и студ, и мраз, и плач без надежда
навяват на теб скръб на сърцето.
Oh, madre mía, patria querida,
¿por qué lloras con tanta lástima?
Cuervo, y tú, pájaro maldito,
¿encima de qué tumba graznas de manera tan terrible?


Ay, yo sé, yo sé, madre, tú lloras,
porque eres una esclava negra,
porque tu sagrada voz, madre,
es una voz sin ayuda, voz en un desierto.


¡Llora! Allí, cerca de la ciudad de Sofía,
erguida está, yo la ví, la horca negra,
y tu único hijo, oh Bulgaria,
cuelga de ella violentamente.



Grazna el cuervo de manera fea, terrible,
perros y lobos en los campos aúllan,
los ancianos rezan a dios,
las mujeres lloran, gritan los niños.


El invierno canta su maléfico canto,
los vientos persiguen espinas en el campo,
y frío, y nieve, y lloro sin esperanza
encaminan la tristeza hacia tu corazón.

Traducción de Billy Blinki




Христо Ботев
Hristo Botev

miércoles, 12 de noviembre de 2014

Аз не съм - Yo no soy

Аз сам не съм, ни тук самси - в заключената стая.
Но кой е Той... но кой си Ти, не зная.
От самота се аз измъчвам - насаме,
кога не бъдем с тебе, както сме.


Не вярвам аз ни в дявола, ни в бога,
но тебе - да те отрека не мога.
Тъй явно шепнеш ти! Кога ли те не чух,
над мене - или в мене? - трезвен дух!

На заблуждения и разкаяния верига
в живота стъпките ми бяха - ум ги не постига;
ти от очите ми превръзката на заблужденията сне
и ги прости - но разкаянията не!



И вярвам в тебе аз, и вярвам аз в покоя
на утрешния ден - но моя или твоя?
Аз чувствувам единосъщата потайна цел
на святост и позор, на всеки земен дел.

И ето ме пак с тебе - и разбита,
душата ми пресипна да те пита:
сред мрътви светила, през будни тъмноти,
за що ти служа аз, къде ме водиш ти?






Yo no soy, ni aquí solo estás – en
el cuarto cerrado con llave.
Pero quién es Él… pero quién eres Tú, no sé.
De soledad sufro yo – a solas,
cuando no somos contigo, lo que somos.

No creo yo ni en el diablo, ni en Dios,
Pero a ti – negarte no puedo.
¡Probablemente esto susurras tú! ¿Cuando no te habré oído, encima de mí o dentro de mí? – sobrio espíritu!

De confusiones  y arrepentimientos una cadena en la vida mis pasos eran – la razón
no les vencía;
de mis ojos tú la venda de las confusiones liberaste
y las perdonaste – pero los arrepentimientos, no!

Y creo yo en ti, y creo yo en la paz
del día siguiente – pero ¿el mío o el tuyo?
Siento yo el mismo objetivo secreto
de algo sagrado y vergonzoso, de cada acción terrestre.

Y aquí estoy otra vez contigo – y destrozada,
mi alma se quedó de preguntarte:
entre los muertos iluminados, a través de oscuridades despertadas,
¿por qué te sigo yo, a donde me llevas tú?

Traducción de Billy Blinki






Пейо Яворов
Peio Yavorov









martes, 11 de noviembre de 2014

Останала България... - Y se quedó Bulgaria…


Останала България
дрипаво сираче,
па седнала на Витоша
и жалостно плаче:
"Деца мои, деца мои,
сирачета жални,
полуживи, окъсани,
мършави и гладни!
Що стоите, що чакате?...
Доста сте търпяле
и от свои, и от чужди,
доста сте бой яле!
Срамота е от хората,
грешно е от бога,
вие не сте скъсан дрипел,
не сте ни подлога;
а сте хора, живи хора,
от майка родени,
юнаци сте, ергене сте,
млади и зелени".
Se quedó Bulgaria,
un pobre huerfanito,
y se sentó en Vitosha¹
y lloraba con lástima:
“¡Hijos míos, hijos míos,
pobres huerfanitos,
moribundos, destrozados,
delgados y hambrientos!
¿Por qué os quedáis quietos? ¿Qué esperáis?...
¡Habéis aguantado demasiado
y de los vuestros, y de los otros,
demasiados golpes os han dado!
Vergonzoso es en los ojos de la gente,
incorrecto es en los ojos de Dios,
vosotros no sois un roto harapo,
no sois objetos
sino que sois personas, vivas personas,
de una madre nacidos,
héroes sois, mozos sois,
jóvenes y fuertes”.

¹Vitosha: montaña

Traducción de Billy Blinki.



Любен Стойчев Каравелов
Lyuben Karavelov 

lunes, 10 de noviembre de 2014

Световната книга - El libro universal

Светът - отворена е книга
и всякой може да успее
по нещо в нея да прочита
и нещичко да разумее...

Но онзи пълно я разбира,
онзи мъдрец и тайновед,
неявни знаци който вижда
вред, гдето спира своя глед...

Не стига само да прочиташ -
и слепий знае да чете:
учи се думи да откриваш
между самите редовце...


Чети наопако в сърцата;
избръщай буквите, рови -
търси онуй, което бяга,
от голий поглед се бои...

И с пръст похващай всяко дело,
пред всяка съвест туряй свещ -
търси срамът на всяко чело,
и сянката зад всяка свещ...
El mundo – libro abierto es,
y todo ser puede conseguir,
en él algo leer,
y algo entender.
Pero aquel  que completamente la entiende,
aquel sabio y conocedor de secretos,
indicios no claros el que ve en todas partes,
 donde detiene su mirada.

No basta con que sólo leas –
hasta el ciego sabe leer:
aprende a descubrir las palabras
entre las propias líneas…

Lee al revés en los corazones;
dale la vuelta a las letras, busca –
busca aquello, que corre,
de la mirada desnuda teme…

Y con un dedo comienza cada
fechoría,
delante de cada alma pon
una vela –
busca la vergüenza en cada frente,
y la sombra detrás de cada vela…

(traducción de Billy Blinki)




Стоян Михайловски -Stoyan Mihailovski